Jsem průvodce k životu bez omezujících podvědomých bloků, projevujících se hlavně úzkostí a pocity strachu z nedostatečnosti. Umím velmi dobře pracovat s přístupem k omezujícím strachům (kromě patologických), které nelze změnit, ale lze se jich pustit a tím se jich zbavit. Strach má mnoho podob. Patří sem panické ataky, úzkosti, napětí, deprese, letargie, prokrastinace, přílišné sebevědomí nebo pocity méněcennosti, pocit samoty a stranění se lidí nebo naopak obklopování se lidmi, penězi, věcmi, majetky ze strachu. A hlavně, jsem úplně obyčejná ženská, žijící a řešící stejné věci, jako kdokoliv jiný. Něco mi jde líp, něco méně, jako každému z nás. Spoustu věcí umím, spoustu věcí se pořád učím. A koučuji právě proto, že spoustu věcí znám, protože mě to baví a protože je mi to tak nějak samo dáno. Když jsem navrhovala a realizovala zahrady, nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se k tomu přidá nějaké koučování. Nebylo to mé rozhodnutí. Já k němu dospěla. To koučování beru v uvozovkách. Pro mě je to povídání si o životě, kouknutí se na něj z jiného úhlu, než je zvykem a uvědomování si sám sebe. A hlavně a především vím, že čím více věci řešíme, tím se do toho víc zamotáváme a z h…..na často pleteme bič sami na sebe. Takže jdu cestou pochopení, přijetí, uvolňování věcí namísto jejich řešení a nějakých stanovisek. Jdu cestou přirozeného vyplynutí věcí namísto rozhodování se. Jsem pro cestu přirozené synchronicity namísto uspěchávání a tlačení, protože nic se neděje jen tak a má to vždycky svůj důvod. Neznamená to, že nepoužívám hlavu. Ale jen v nutných případech. Přemýšlení už mě dávno nebaví, protože nikam nevede. Jsem pro nápady. A ty přijdou, když se dokážete udržet v klidu nebo se do něj zase dostat. Vím, že některé zkušenosti člověka jsou opravdu těžké a budete mít pocit, že potřebujete najít řešení stůj co stůj. Taky to znám. Věřte, že právě v těchto situacích je velice důležité se zastavit. I v těchto případech s Vámi budu hledat především Váš klid a uvolnění se, protože jinak žádné řešení stejně nenajdete a když, tak to bude řešení vzniklé pod tlakem a to nikdy nevěstí nic dobrého. Neznamená to, že byste se neměli rozhodovat. Znamená to, že v klidové fázi dospějete k rozhodnutí sami, přirozeně a toto rozhodnutí Vás uklidní, neznejistí. Je to proto, že takové rozhodnutí s Vámi rezonuje, vychází z Vás a nic Vás od něj nedokáže odvrátit, protože jste k němu dospěli, namísto dotlačení sebe sama. Pobývala jsem s klienty nad plány jejich zahrad, uprostřed jejich rodin a stávala jsem se často součástí jejich příběhů. Protože jsem měla to štěstí, že jsem vyrostla v opravdu velké rodině, kdy se spolu členové pravidelně stýkali, mluvili spolu, pomáhali si, hádali se i udobřovali, ubližovali si a odpouštěli, rozcházeli a zase scházeli… a navíc moje maminka a její knihovna plná psychologie mi dali do vínku vědomosti, které jsem si pak jen doplňovala (život mi v získávání znalostí zdatně pomáhal), měla jsem si s mými klienty, kteří se často stávali mými přáteli, o čem povídat. A tak se stalo, že na těch zahradách jsem netrávila hodinu či dvě, ale třeba hodin pět, kdy jsme probírali radosti i starosti jednotlivých členů a já jim ukazovala jiné úhly pohledu na věc. A samo sebou ruku v ruce, mí klienti ukazovali mě jiné pohledy na moje věci. Pouštěli mě do svého soukromí a já je občas nechala nahlédnout do toho svého, aby věděli, že vím a chápu. Postupně jsem musela zahradničinu a probírání života oddělit, protože mi to zabíralo hodně času a já měla tehdy velkou rodinu a malé děti. A tak jsem postupně dospěla k tomu, že mám v životě pracovní lásky dvě. Navrhuji, upravuji zahrady, což je svět sám pro sebe a vedle toho si povídám s lidmi (dneska se tomu říká koučování) a ukazuji jim, co ve svých životech nevidí, nechtějí vidět nebo nemohou a jsem přítomna jejich životním změnám. Tyto dva moje světy bych neměnila. Zahrady tvořím nebo měním a na druhé straně jsem pomáhám lidem, aby stvořili něco svého ve svých životech, protože mám ráda lidi a vidím v každém jejich potenciál, i když oni sami si ho zatím možná neuvědomují nebo se ho zatím bojí. Nemám ráda slovo pomáhám. Nesnažím se pomáhat, ale někdy se tomu slovu prostě nejde vyhnout. Moje „pomáhání“ je spíš přítomnost vedle vás, když na nějakou změnu ve svém životě nechcete být sami. V našich životech chceme všichni totéž. Všichni toužíme být milovaní a milovat. Mít přátele a být přítelem. Někam patřit a vzájemně sdílet to, co nás zajímá a baví. Všichni bychom rádi žili naplno přítomností, s vášní nám vlastní a společně něco smysluplného stvořili. Chceme objevovat další a další dimenze, které život nabízí a cítili se v těle dospělých jako malé dítě, které je naprosto zaujaté tím, co právě teď dělá a neláme si hlavu s tím, co bude, protože co má být, stejně bude, tak či tak. Všichni toužíme po tom, být dospělí s tím hravým a bezstarostným dítětem uvnvitř a postarat se bez pochybností o to, co je třeba. Všichni chceme umět nezůstávat tam, kde nám není dobře a tvořit prostor, kde nám dobře je, s lidmi, kteří s námi chtějí být. Tak to je zn. ideál. Kde je tedy háček? Tohle všechno klape a šlape jen tehdy, pokud člověk žije v jednotě se sebou a následně s druhými. Jinak se z něj stává člověk oddělený a kde je oddělenost, začíná boj. Tak pokud ještě bojujete a už toho boje máte po krk, není nic jednoduššího, než se na to podívat.